Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
a nebál se být Říman, jak se sluší a patřičně zapíše do historie pro další generace ještě lepších: Marcus Vitruvius
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 7.12.2014 (11:39:08)

MARCUS VITRUVIUS POLLIO

 

  někdy v tabu v tahu (hádej zrovna kde?) 80–70 před Kristem   ۞ 15 před Kristem se rozpadl

 

 

„Když tvůj nadlidský duch a tvá božská vůle, Imperátore Cæsare, dosáhly vlády nad okrskem celého světa …neodvažoval jsem se vydat, co jsem o stavitelství sepsal a rozvinul po velkém přemítání, poněvadž jsem se obával, abych nepřivodil nelibost tvého ducha, kdybych naléhal v nevhodnou chvíli, kdy jsi tolik zaneprázdněn.

 

Když jsem však pozoroval, že pečuješ nejen o pospolitý život všech a o uspořádání politických otázek, nýbrž i o vhodné veřejné stavby, abys nejen zvětšil stát a provincie, ale aby se vznešenosti impéria dostalo i do znamenitých vzorů veřejných staveb, došel jsem k názoru, že nesmím opominout vydat ti co nejdříve svou práci o těchto věcech a to především proto, poněvadž jsem býval znám tvému otci, ctitelem jeho vynikajících vlastností…“ (v překladu od cvalíka Aloise Otoupalíka)

 

V Římě vládne pevnou paží Octaviánus. Je Cæsarovým adoptivním synem a jeho univerzálním dědicem. O dědictví však musel svádět boj s mečem v ruce s Antoniem, s Pompeiem. Trvalo to dlouho, ale zvítězil. Po bitvě u Actia v roce 31 před Kristem se stal prakticky neomezeným pánem římského impéria. Nemusel provádět státní převrat, obratnou manipulací soustředil do svých rukou všechny správní republikánské úřady a také tribunát lidu s mocí zakročovat proti rozhodnutím všech úředníků útočníků. Stal se nejvyšším velitelem vojska, disponoval státní kasou, dal se zvolit za nejvyššího kněze, ovládal řízení všech provincií. Zpočátku se nechával titulovat jen skromně princeps, tedy předák, a jeho nové uspořádání státu oklamalo i množství republikánů. Zajistil totiž římskému panství po letech válek a nejistot klid a pak se s daleko větším zaujetím věnoval snaze o zvelebení Říma. Kdo by takový postup nevítal?

 

Město s téměř tři-čtvrtě miliónem obyvatel není příliš chic, předčí jej Alexandrie i Antiochie. Výstavných budov je tu poskrovnu, ulice jsou těsné a ještě zbytečně křivé, boháči okupují domy se zahradami, ale chudina – o jejich chatrčích z bláta a hlíny raději nevědět… Octaviánus přijímá stavitele, sám vyjadřuje svá přání ohledně některých veřejně prospěšných staveb. A jednou před něj předloží i objemný spisek nazvaný jednoduše – Desatero knih o architektuře.

 

Kdy to bylo přesně? Můžeme jen zbrkle odhadovat, kdy jejich autor, Marcus Vitruvius Pollio dopsal nebo nechal dopsat poslední slovo a s květnatým věnováním je předal do rukou muže, který již brzy přijme jméno Augustus a senát jej po smrti prohlásí bohem. Bylo to někdy v počátcích Octaviánovy vlády? Vitruvius jej ani jednou neoslovil jako Augusta, tituluje jej jen způsobem obvyklým pro jeho státní funkce. Octaviánus přijal svůj nový titul v roce 27 před Kristem. Kolik let zbývalo do tohoto data? Vůbec se nechytáme s přesností.

 

Vůbec toho se obecně o Vitruviovi ví jen málo. Jisté o něm je pouze jedno subjektivní pramenité pojednání, co o sobě napsal sám ve svém jediném dochovaném díle. Není toho příliš mnoho, účel jeho spisu byl jiný než oslava autora, ale mezi přesnými a strohými popisy stavebních technik či slohů tu a tam vykukuje občas poznámka zcela osobní. Informace. Názor.

 

„Když byl sokratovský filozof Aristippos při ztroskotání lodi vyvržen na rhodském pobřeží a zpozoroval tam geometrické obrazce, zvolal prý na své průvodce: „Buďme dobré mysli, vždyť jsem zahlédl stopy lidské.“ A pak rychle spěchal do města Rhodu, odebral se přímo do gymnazijního ústavu jistě úžasných myšlenek, diskutoval tam o filozofii a byl obdarován tolika dary, že mohl nejen sebe zaopatřit, nýbrž i svým společníkům poskytnout ošacení a ostatní životní pomůcky. Když se jeho průvodci chtěli vrátit do vlasti a ptali se, co mají doma vyřídit, uložil jim, aby vyřídili, že se má dětem opatřit takové jmění a cestovné (vzdělání), jež při ztroskotání lodi může plavat s nimi a zachránit se.

 

Neboť je to záštita v životě, jíž nemůže uškodit ani krutá bouře osudu, ani státní převrat, ani válečné ožebračení a zpustošení hodnot… Knowledge is king… nevzdělanec ausgerechnet kopyto kolohnát vedle své koloběžky i trapas na entou z dovozu šedivá oběť zvůle facky od packy grizzzlí nerozvinutí a naprázdno zlí jen tak pobudově bude vždy jen šašek drzých, uštěpačných, nebo jemu blízkých zákeřných frašek… stop hloupému a nadutému hračkářství i umělotinám v plexisklu života, legologik. Ze všech lidí jedině vzdělanec není cizincem v cizích lokacích ani nezůstává bez přátel, když přišel o své druhy a příbuzenstvo, nýbrž stává se spoluobčanem v každé obci a může s pohrdáním shlížet bez obav na nepříznivé obraty osudu… Je nutno chválit Athéňany za to, že zatímco zákony všech ostatních Řeků ukládají dětem živit a vydržovat své rodiče vůbec, neukládají to aténské zákony ohledně všech rodičů, nýbrž jen ohledně těch, kteří dali své děti vzdělat ve vědách. Neboť Štěstěna, všechny své dary jako je dává, zase snadno odnímá, vědomosti, které však utkvěly v mysli, člověka nikdy neopouštějí, nýbrž zůstávají s ním trvale až do nejvzdálenějšího konce života…“

 

Vitruviovi rodiče pravděpodobně ve stáří nestrádali. Vždyť poskytli synovi takové vzdělání, aby mohl v budoucnu vykonávat bez malérů a trapnosti povolání stavitele a konstruktéra nejrůznějších strojů. Jeho otec byl cirka architekt a tak se měl syn od koho kovářského a zručného učit. Dostalo se mu však i mnoha dalších vědomostí v oborech, které se stavitelstvím tehdy souvisely. A že jich nebylo zrovna málo. Podle Vitruvia musel být architekt jakýmsi všeumělcem, znalcem devatera řemesel a desátého požehnání živých pochodní bohů, s obsáhlými vědomostmi z literatury, historie, hudby i malířství.

 

Vždyť se podílel na vzniku nejen monumentálních chrámů či soukromých vil, ale i na stavbách divadel, akvaduktů, promenád… Musel být zdatný, zdravý jako řípa. Bez dobrého sluchu a zraku by se neuplatnil. Vždyť postavit divadlo, aby na všech sedadlech v rozlehlém hledišti bylo slyšet zřetelně každé slovo, které bylo na jevišti proneseno, to byl záludný oříšek pro mistry. Můžeme se o tom přesvědčit v páté knize, věnované právě stavbám veřejných budov, jako byly fóra a baziliky, státní pokladnice, káznice a radnice, lázně, závodní dráhy, přístaviště, ale hlavně divadla. Složitý systém ozvučných nádob ukrytých pod sedadly hledištních stupňů byl jen jeho součástí.

 

Ale Vitruvius, i když jej k tomu výchova předurčovala, se nikdy nestal slavným a vyhledávaným, módním designérem. Proč? Nepřála mu doba, nechápala ho? Měl minimum talentu pro předváděčky? Neuměl jednat s lidmi? Otázky. Otázky, na které neznáme správnou odpověď!

 

Podle četných náznaků, které najdeme v jeho díle, prošel vojenskou drezúrou v Cæsarově vojsku, s největší pravděpodobností se účastnil i některých Octaviánových vojenských operací. Podílel se na konstruování válečných strojů, měl na starosti budování vojenských táborů. A když se neválčilo… Jedinou významnou stavbou, která mu byla zadána – jedinou, o které se sám zmiňuje – byla stavba baziliky ve Fano, nedaleko Ancony na březích Jadranu. Ale podle svědectví Frontinova se podílel i na stavbách akvaduktů kvůli živé osvěžující vodě voděnce pro Řím, což nebyla žádná podřadná práce. Byl podle tohoto autora z prvního století před Kristem pravděpodobně i tvůrcem stanovení jednotného modulu pro průměry vodovodních olověných rour.

 

Své dílo sepsal již jako starý pán. Starý statný architekt, který se nedočkal slávy. Sám to vysvětluje malou až žádnou průbojností, neochotou tlačit se do popředí, bojovat o místo na slunci.

 

„Ve slavném a odlehlém městě Efesu vydali prý předkové za dávných dob zákon, který sice měl tvrdé ustanovení, nespravedlivý však nebyl. Stavitel totiž, který přijímá provedení veřejných prací, musí závazně prohlásit, kolik bude činit stavební náklad. Po předání rozpočtu úřadům se stavitelův majetek obstaví po dobu než je stavba dokončena. Jestliže po úplném zhotovení stavby odpovídá stavební náklad předloženému rozpočtu, je stavitel vyznamenán pochvalným dekretem s čestnými dary. Také v případě, že se k rozpočtu nemusí doplácet víc než čtvrtina, zaplatí se to z veřejných prostředků a nestíhá se to žádnou penalizací. Stoupnou-li však stavební náklady o více než čtvrtinu, vymáhají se peníze na dokončení stavby z majetku stavitelova.

 

Kéž by byli nesmrtelní bohové zařídili, aby takový zákon vydal i národ římský a to nejen ohledně staveb veřejných, ale i soukromých. Neboť potom by neřádili beztrestně nevědomci a stavitelství by se věnovali bez rozpaků lidé, kteří jsou ve vědách opravdu dokonale znalí.“

 

Jeho dílo je obrazem doby, ve které se pohyboval. Jejich znalostí, hodnot, ideálů. S nechutí se tu jako mimochodem zmíní o přílišném uctívání sportovců, jejichž jedinou zásluhou bylo, že na často jediném sportovním klání dosáhli úspěchu. Pozastavuje se přitom nad tím, že spisovatelům, ani vědcům se takových poct prakticky nedostává.

 

Nedá se v žádném případě říci, že by Vitruvius nešel s dobou. Znal řadu literárních děl, které se jeho problematiky týkaly, otevřeně se přiznává, že je se svou prací skloubil, aby se posunul o krok dál.

 

„To, co jsem v jejich pojednáních shledal účelným pro toto dílo, spojil a sloučil jsem v jednom souboru a to hlavně proto, že jsem zjistil, že Řekové vydali v tomto oboru řady knih, naši krajané však opravdu velice málo. Neboť vydat knihu tohoto obsahu se rozhodl skutečně jen Fucinus jako první vlaštovka, dále pak Terentinus Varro ze svých devíti knih vědních disciplín jednu knihu o stavitelství a Publius Septimus dvě.“

 

Vitruvius se ve své práci často odvolává na Harmogena, architekta z druhého století před Kristem, stavitele Artemidina chrámu v Magnésii a Dionýsově svatyně v Ten. Jeho dílo se však na rozdíl od Vitruviova nedochovalo. Vitruvius je tedy pro nás jediným pramenem k jeho studii, a podobně pak i mnoha zevrubných dalších.

 

V deseti knihách o architektuře se objevuje řada popisů antických stavebních památek. Vitruvius by byl asi jedním z nejkompetentnějších hlasatelů o své době (zapomeňte v klidu na trouby dneška), kdyby – bylo zaručené, že je skutečně viděl na vlastní oči. Jen Mausoleum v Halikarnassu pravděpodobně na některé ze svých cest (kdy to bylo?) navštívil. Ostatní poznal spíše skrze literární zpravodaje, z děl Siléna o rozměrech dórského slohu, Theodora o dórském Héřině chrámu na Samu, z Chersifróna a Matagenése a jejich ionského chrámu Artemidině v Efesu…

 

Shromažďoval a třídil dostupné znalosti s péčí sobě vlastní, s ohledem na účel, k němuž měly přispívat. Nezabíhal do encyklopedické šíře, jako to měl ve zvyku Plinius o století později. Rozhodl se vydat spis vyčerpávající, který by v kostce a přitom názorně poskytl přehled o všech oborech stavitelství, do kterého sám zahrnul „vlastní stavitelství, zhotovování hodin a sestavování strojů. Hodlal napsat učebnici? Své dílo věnoval Octavianovi, ale myslel při jeho psaní spíš na své budoucí čtenáře, kterých, jak doufal, se najde dostatek. Proto tu najdeme nejen řadu teoretických pasáží, ale i množství praktických rad a návodů, jak se k jakékoli stavební práci postavit ze správného konce. A jestliže se dal na poli teorie v mnohém poučit autoritami, na poli praxe si poradil sám. V tom se vyznal nejednou dokonale.

 

A tady je možná i vysvětlení toho, proč mnohá díla, která byla ve Vitruviově době známá, se nezachovala a proč právě dílo Desatero knih o architektuře přečkalo věky. Stalo se nakonec vlastně jediným původním zdrojem odborných znalostí o římském stavitelství.

 

Vitruviovo dílo si totiž našlo jako jedno z mála své čtenáře i po zániku doby, pro kterou vzniklo. Proplouvalo dějinami v podobě příručky žádané a používané. Středověcí architekti si v ní mohli se zájmem číst o projektech ideálně položených měst, o směrování ulic vzhledem ke směru větru, o zkušenostech ze zakládání nových sídlišť na místech zdravých a nezdravých, o hledání míst vhodných pro jednotlivé místnosti vilky, tak jak si Vitruvius a doba, ve které vznikalo jeho dílo, představovali ideální rozpoložení, avšak daleko cennější pro ně byl výčet odpovědí na ryze praktické otázky, se kterými se střetávali. Vitruvius dokázal i jim poradit s výběrem písku a výrobou cihel, zpracováním a oceněním stavebního dřeva, výrobou barev i způsoby vyzdívání stěn. Měl po ruce informace o přípravě podlah, omítek ke štukování, zpracování mramoru, uměl dát radu, jak hledat pitnou vodu, kudy vést akvadukt nebo vyrobit sluneční hodiny. Bohatou praxí dospěl k poznatkům, které nezištně předložil pro své čtenáře. Nebylo jeho vinou, že mnoho jeho znalostí musel středověk i tak znovu objevovat.

 

„Vedení z pálených trubek má několik výhod. Předně jestliže se něco poškodí, dovede to opravit kdokoliv. Také voda je mnohem zdravější z hliněných trubek než z olověných, poněvadž olovo, z něhož vzniká běloba olověná, je zřejmě škodlivé. Tato běloba je prý lidskému zdraví nebezpečná. Je-li tedy škodlivé to, co pochází z olova, není pochybnosti, že ani olovo samo není zdravé.

 

Příklad pro to si můžeme vzít ze slévačů olova, kteří mají bledou barvu pokožky, neboť výpary olova, jež se při jeho tavení a lití dostávají do vzduchu, usazují se v údech jejich těl, den za dnem je vypalují a zbavují krev v údech její zdravé podstaty. Chceme-li tedy mít vodu zdravou, měla by se co nejméně vést olověnými rourami.“

 

Vitruvius měl tedy svým čtenářům co nabídnout. Okruh problematiky, na kterou se zaměřil ve svém díle, byl natolik široký, že měl postaráno o zájemce jak mezi staviteli, tak mezi konstruktéry mechanických strojů. V deváté knize se například zabýval stavbou slunečních hodin, dotkne se v ní i astronomie a astrologie, v desáté se pak věnuje strojnictví – nejrůznějším zvedacím a tahacím strojům, vodním čerpacím kolům, mlýnům, zabývá se vodním šnekem, ale zmíní se tu i o konstrukci měřiče ujeté vzdálenosti a nezapomene na své rušné vojácké mládí – zahrnul sem i katapulty, obléhací stroje, želvy na zasypávání hradebních příkopů.

 

Již Plinius a Frontinus v prvním století po Kristu se odvolávali na Vitruvia jako na uznávanou autoritu. Ve třetím století po Kristu byl z jeho Desatera knih o architektuře pořízen výtah a ten se v rukou středověkých čtenářů vydal na svou cestu dějinami. Jeho dílo nepoutalo jen svými stavebními popisy a návody, ale udává se, že se i Karel Veliký velice pobavil anekdotami o Aristippovi, Pythagorovi či Archimedovi, kterými zpestřoval Vitruvius předmluvy k jednotlivým knihám.

 

Vitruviův jasný, nekomplikovaný styl bez nadbytku příkras a dlouze rozevlátých popisů i jednoduchý slovník, ve kterém je často slyšet hovorová až jadrná latina, většině jeho čtenářů vyhovoval. Praktickým Římanům i těm, kteří se k jeho Desateru knih o architektuře dostali po několika staletích.

 

„K názoru, že musím psát stručně, aby čtenáři mých knih si je mohli v krátkosti osvojit při svých velmi omezených volných chvílích, jsem dospěl také proto, poněvadž vím, že občané jsou plně zaneprázdněni činností veřejnou i svými pracemi soukromými… slovní výrazivo, tvořené osobitou potřebou tohoto umění způsobuje svou nezvyklou dikcí nejasnost při chápání věci a principu. Poněvadž tyto výrazy samy o sobě nejsou obecně srozumitelné a jejich termíny nejsou v obecném styku běžné, pak široce rozběhlé knihy naučné vyvolávají u čtenářů při velké rozvláčnosti svých statí, která je věci na překážku, jenom neurčité představy, nebudou-li staženy tak, aby byly podány několika málo naprosto jasnými, srozumitelnými myšlenkami. Přednášeje proto technické neznámé pojmy… vyložím je krátce, aby bylo možno vštípit si je do paměti. Tak je totiž mysl může lépe pochopit.“

 

Středověk poznal Vitruvia převážně jako zkušeného praktika. Na své ocenění však stále ještě čekala druhá linie jeho díla – teoretická. A tu zhodnotila a zúročila až renesance.

 

Jeho pojetí zákonů antické architektury, jeho členění na stavební slohy, popisy konkrétních chrámů, to vše zajímalo renesanční učence natolik, že se pro ně Vitruvius stal v krátkém čase ikonickým vzorem k napodobování. V roce 1542 byla v Římě založena Academica Vitruviana, řada renesančních architektů si právě pod vlivem Vitruvia začala klestit vlastní cestu v teorii i v hodnocení vývoje stavitelství.

 

Tím však jeho úloha nekončila. Měl přijít ještě empír a klasicismus. Snaha o návrat k čistým jednoduchým formám zasáhla celý svět. Klasicismus se prosadil jako výrazný sloh v Rusku, překročil Atlantik, aby se ve Spojených státech stal prvním národním slohem, pronikl rychle do Austrálie, Indie, do Kanady… Svět však byl již jinde než doba, ve které antické chrámy původně vznikaly. Ne vždy měli autoři novodobých reminiscencí cit pro míru a ladnost, který většině starověkých stavitelů nechyběl. Ale ať už vedly další cesty architektury kamkoli, Vitruvius jim dal jeden z rozhodujících impulsů. A když se k nám přes staletí donese ono známé Octaviánovo–Augustovo „Převzal jsem město cihlové a zanechávám je mramorové,“ neměli bychom zapomenout ani na Vitruviovo: Pro tebe, Cæsare, sepsal jsem příslušné předpisy, abys v případě, že bys jim věnoval svou pozornost, mohl poznat vlastním úsudkem, jaká jsou i díla dříve provedená i ta budoucí; v těchto knihách jsem totiž zpřístupnil veškeré zásady této vědy.“

 

 

 

ČÍSLO 39 VÍKENDU HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN PRO JEDEN VŠEDNÍ PÁTEK 26.9.2014 OTISKLO JEDINEČNÝ REPORT OD ♥ IRENKY JIRKŮ ♥ S DNEŠNÍ SLAVNOU LASKAVOU A FENOMENÁLNÍ DOLLY ♥ S TAŠKAŘICÍ VEPSANOU I NA TVÁŘI – S ♥ BRIGITTE BARDOT:

 

FILM? NE, TO SI JIŽ NEVZPOMÍNÁM. MÓDA? NEZAJÍMÁ MĚ, PROTOŽE MĚ NIKDY NEZAJÍMALA. TO DNES VYPRÁVÍ DO ÉTERU S MÉDII NABLÍZKU ÚKAZ NEJSLAVNĚJŠÍ FRANCOUZSKÉ ŠTRAMANDY VŠECH DOB. BRIGITTE BARDOT NEMĚLA AMBICE MĚNIT SVĚT, ALE PŘITOM ZMĚNILA ŽIVOTNÍ STYL HNED NĚKOLIKA GENERACÍ, TICHÁ VODA BŘEHY MELE, TAKHLE SE NA TO MUSÍ JÍT OD LESA. 28. ZÁŘÍ OSLAVILA JIŽ OSMDESÁTÝ ROK. A JAK ŘÍKÁ, MÁ STÁLE PÁR SNŮ, PRO KTERÉ STOJÍ ZA TO ŽÍT I DŘÍT.

 

Charles de Gaulle a Brigitte Bardot. Tak na konci 60. let odpověděla drtivá většina Amíků na dotaz, co si představí jako první, když se řekne Francie. Kdepak, žádné jiskřivé Bordeaux, žádný Citroën nebo Renault nastrojen, ale blonďatá herečka s dětskou tvářičkou, s mírami 90–60–90 a s totální absencí studu. Brigitte Bardot, ta oslnivá slečinka z lepší pařížské rodiny, je tak krásně pohrdá konvencemi, okouzlila svět už v polovině 50. let, v tom čase, kdy na pláži v Cannes „Bůh stvořil ženu“ s nejlepšími možnými úmysly. Ne jen tak ledajakou ošuntělou, podotkl by Roger Vadim, jenž onen film režíroval. A zmíněný francouzský prezident? Upozornil by, že značka BB bývala a hýbala vždy silněji jako zbraň než Renault…

 

Když se dnes zeptáme Francouzů, co vědí o Brigitte Bardot, ti umírněnější mávnou rukou, ti vyhraněnější začnou mluvit o ženských, co nezvládly popularitu, mateřství ani výchovu syna, ale pak plýtvají prostředky, aby zachránily stádo koz, smečku rumunských vlků nebo dva staré opelichané slony z Indie. A ještě podporují Marie Le Penovou, pro pět ran Ramba do klobouku.

 

Ostatní Francouzi však spíš pokrčí rameny, tak jaksi nejistě. Iniciály BB přece už náležejí do archivu. Ale když se pak vydají výletní lodí z jihofrancouzského městečka Lavandou na ostrovy Hyères (asi se tím míní trasa z Giens do Porquerolles: 1737 Route de la Madrague, 83400 Hyères, France) a kapitán otočí obloukem k jedné zátočině a vypne motory, natáhnou krky a pak ruce, co nejvíc to jen půjde. Vždyť tamhle stojí ta slavná vila La Madrague, tamhle je můstek, na němž se Bardotka občas ráda opaluje – a tamhle, není to ten její milovaný oslík? Cvak, cvak, fotoaparáty skučí jako večerní cikády. Co na tom, že madame Bardotovou by už ani nenapadlo se promenádovat po břehu a že oslík dávno spí věčný sen VIP plus RIP pod oleandrem…

 

BB je stále pojem, legenda. A Francouzi, ať se jim to líbí, nebo ne, s tím nemohou příliš dělat. Stejně jako samotná Brigitte Bardotová. Nadešlo pro ni 28. září, kdy bývalá herečka, modelka, zpěvačka a věčně provokující, neumdlévající ochránkyně zvířat pořádně oslavila svých 80 let, a tak se noviny všech politických znamení a magazíny všech národností patřičně předvedly v gratulacích. Pořádají se výstavy strhujících fotografií, koncerty, filmová představení. V den D pak francouzská televize nachystala velkolepý komponovaný program.

 

Ne, já jsem si jista, že Brigitte Bardot ten večer u televize nestráví. Pravděpodobně se ale bude nacházet ve své tak ostře sledované vile u Saint–Tropez, skryta před zraky vlezlých a dotěrných výletníků i dychtivých všeteček žurnalistů, jimž se dávno naučila čelit. Rozhovory z očí do očí neposkytuje, osobní otázky rovnou posílá do háje, své přátele, milence, manžele dávno neřeší. Když jsem se před lety ale přeci jen propracovala až před dveře její pracovny v centru Paříže, otevřela na první zaklepání, do náruče mi nacpala extrémně chlupatou kočku le chat noir, seznámila mě se zatoulaným basetem a až pak teprve se zeptala, co mě za ní přivádí. Rozhovor jsme započaly v hlučné společnosti asi deseti hafanů, bezpočtu koček a několika spolupracovníků, pak ho vedly dál v několika etapách i formách. Poslední odpovědi, sepsané nezaměnitelným baculatým a přepečlivým písmem, přežvykoval můj fax několik hodin. Ještě mám kopii toho několikametrového papíru s výrazným podpisem uschovanou…

 

O dvacet let později se pokouším o podobný nehusarský kousek, ale tentokrát moc šancí na mě nečekalo. Po tiskovém mluvčím vzkáže něco v tom smyslu, ať pošlu otázky, ale jestli odpoví, neodpoví, to záleží. A do dvou dnů pak cinkne email v post boxu. Kdo že je tedy Brigitte Bardot? Akurátní dáma, přesná a bezva společnice spolehlivá. To si troufám tvrdit s klidným svědomím. A umí být zatraceně zatvrzelá. Mimochodem, tak mě napadá… Možná za její vstřícnost vděčím Velké pardubické. Kvůli ní je na nás pořádně nabručená.

 

 

V NEDĚLI 28. ZÁŘÍ SLAVÍTE SVOU OSMDESÁTKU. MÁTE NĚJAKÉ PŘÁNÍ? NAŠEL BY SE DÁREK, KTERÝ BY VÁS POTĚŠIL?

 

Obrátila jsem se oficiálně na prezidenta, na vládu, na poslance a senátory a požádala je v otevřeném dopisu, aby se už konečně začali vážně zabývat dvěma základními problémy, proti nimž brojím více než třicet let. Vyzývám je, aby učinili vše proto, aby byla ve Francii zakázána konzumace koňského masa a aby se už také přestalo s rituálním zabíjením zvířat. To by byl ten nejkrásnější dárek!

 

TAKŽE STÁLE STEJNÁ PÍSNIČKA. ŽIJETE TEĎ PRO ZVÍŘATA. ODKUD SE VZALA TA VÁŠEŇ?

 

To proudí přímo ze srdce, z duše, ze mě.

 

PTÁT SE, JESTLI JSTE STÁLE VEGETARIÁNKA, BUDE TEĎ PŮSOBIT JAKO PROVOKACE.

 

Samozřejmě, že jsem vegetariánka a radím vám, abyste se jí také stala. Jíst maso zvířat se rovná kanibalismu.

 

JAK O TOM HODLÁTE PŘESVĚDČIT PÁNY A DÁMY V ELYSEJSKÉM PALÁCI A V PARLAMENTU? JAK JE PŘIMĚJETE, ABY ZAKÁZALI KOŇSKÝ SALÁM A KOŠER MASO?

 

Co se týče rituálního zabíjení, stačí vlastně málo: je třeba jen v praxi důsledně aplikovat už platný francouzský a evropský zákon, jenž vyžaduje omráčení jatečných zvířat, ještě před tím, než budou utracena, a uplatnit ho bez výjimek na všechna zvířata. Civilizované země, jako je Norsko, Švédsko, Island, Švýcarsko, Řecko, Lucembursko, Rakousko, Polsko a letos také Dánsko, už zrušily všechny výjimky vztahující se na halal a košer rituály, při nichž zvířata podstupují, než zemřou, dlouhé trýznění. Ať tedy i Francie, jež přece není zemí s náboženskou většinou, následuje tyto příklady. Co se mé druhé žádosti týče… Návrh zákona, který by z koní, kteří byli našimi souputníky dávno před tím, než jsme usedli za volant, udělal oficiálně „domácí zvířata“, a zakázal tedy pojídání jejich masa, leží v parlamentu z popudu mé nadace od června 2013. Bez odezvy, je to jen kus popsaného papíru. Požaduji, aby ho zvedli ze země a začali jednat. Už jen kvůli mně, vždyť se za to rvu 30 let.

 

KDYŽ UŽ JSME U KONÍ… PŘED DESETI PATNÁCTI LETY JSTE RAZANTNĚ PROTESTOVALA PROTI DOSTIHOVÉMU ZÁVODU VELKÁ PARDUBICKÁ, KTERÝ SE KONÁ U NÁS. PSALA JSTE DOPISY NA VŠECHNY STRANY. PODAŘILO SE NĚCO PROSADIT, ODPOVĚDĚL VÁM NĚKDO?

 

Ne, nikdy mi nikdo neodpověděl. Imbecilové nikdy neodpovídají. Ten jejich závod je skandální, nehumánní.

 

TEHDY JSTE MI TAKÉ ŘEKLA: STARÁM SE O ZVÍŘATA, PROTOŽE NĚKDO TO DĚLAT MUSÍ. PŘIŠLA JSTE MI HODNĚ OSAMĚLÁ. CÍTÍTE SE TAK I DNES?

 

Ne, osamělá se už dávno necítím. Mám okolo sebe úžasný tým lidí v mé nadaci a také vím už o řadě lidí, kteří následují můj příklad ve Francii i v zahraničí. Řekla bych, že mínění lidí, jejich postoje se mění, vyvíjejí. Je to už úplně jiná situace než před dvaceti třiceti lety.

 

MUSELY TO BÝT ALE TVRDÉ ZAČÁTKY. DOVEDU SI PŘEDSTAVIT, JAK NIKDO NEVĚŘIL OBLETOVANÉ FILMOVÉ HVĚZDĚ, ŽE TO S BOJEM ZA PRÁVA ZVÍŘAT MYSLÍ SERIÓZNĚ. NEBRALI TO SPÍŠ JAKO JEDEN Z VAŠICH PŘECHODNÝCH FLIRTŮ, ROZMARŮ, NEBO DOKONCE DOBROU REKLAMU?

 

Ano, bylo to velmi těžké. Potřebovala jsem hodně odvahy a síly, abych tu změnu ustála a zvládla to. Převrátila jsem svůj život naruby, začala žít úplně jiným způsobem. Vlastně jsem si ani nedovedla představit, jak to bude náročné. Musela jsem se naučit tomu, co jsem celé roky ignorovala, a doufala, že se tím nikdy nebudu zabývat. Musela jsem začít studovat zákony, paragrafy nařízení a paragrafy vyhlášek, musela jsem pochopit, jak taková nadace vůbec může fungovat, jak ji mám vystavět, jak ji řídit. A nebylo vůbec jednoduché získat si respekt a také uznání ostatních nadací. Víte, žárlivost existuje všude dokonalá!

 

POTÝKALA JSTE SE S NEMALÝMI FINANČNÍMI NEZDARY. JAK DLOUHO TO TRVALO, NEŽ JSTE SI MOHLA ŘÍCT, ŽE NADACE PŘEŽIJE?

 

Chtělo to poměrně dost času, několik let, ale krok po kroku se situace vylepšovala, řekla bych v závislosti na tom, jak jsme získávali kompetentní spolupracovníky.

 

KOLIK LIDÍ DNES PRO VÁS PRACUJE?

 

Máme dnes kolem 100 zaměstnanců na čtyřech lokalitách se zvířaty, 40 zaměstnanců v pařížském sídle v rue Vineuse a pak ještě 800 pověřených spolupracovníků a dobrovolníků.

 

A JE PRAVDA, ŽE NEDOSTÁVÁTE ŽÁDNOU STÁTNÍ DOTACI?

 

Přesně tak. Stát nám nijak nepomáhá. Moje nadace žije z darů a z odkazů našich přátel, sponzorů.

 

VY SAMA JSTE DO NÍ KDYSI VLOŽILA CELÝ SVŮJ MAJETEK. V ROCE 1987 JSTE TŘEBA PRODALA VŠECHNY SVÉ PAMÁTKY NA DOBY, KDY JSTE NATÁČELA FILMY…

 

Prodala jsem všechny věci, které měly nějakou cenu, abych měla potřebnou sumu pro založení nadace. Nechala jsem si jen to nejnutnější. Posléze, v roce 1992, jsem do nadačního jmění vložila i svou vilu La Madrague v Saint–Tropez, aby mohla být nadace uznána jako veřejně prospěšná organizace. To bylo stvrzeno státním dekretem v únoru 1992.

 

NEPŘIŠLY CHVÍLE, KDY SE VÁM PŘECE JEN ZASTESKLO PO FILMU? SKONČILA JSTE S NÍM MOŽNÁ ZBYTEČNĚ BRZY, JEŠTĚ VÁM NEBYLO ANI ČTYŘICET LET.

 

Nikdy ničeho nelituju, je ne suis pas à plaindre.

 

BYLA JSTE TEHDY NA VRCHOLU – NEJEN V ROLI FILMOVÉ HVĚZDY, ALE I MÓDNÍ IKONY. MIMOCHODEM, VAŠE JMÉNO JE STÁLE SYMBOLEM KRÁSY A ELEGANCE, JE SPOJENO S KLOBOUKY, BALERÍNAMI, SPECIFICKÝMI ÚČESY.

 

O módu se nezajímám, protože mě ve skutečnosti nikdy nezajímala.

 

ALE O SVOU ZEMI JSTE SE ZAJÍMALA VŽDYCKY! V ROCE 1968 JSTE TŘEBA STÁLA MODELEM PRO SOCHU MARIANNE, SYMBOL FRANCOUZSKÉ STÁTNOSTI. BYLA JSTE PRVNÍ ZNÁMOU ŽENOU, JEJÍŽ TVÁŘ BYLA TAKTO ZVĚČNĚNA. AŽ PO VÁS PŘIŠLY CATHERINE DENEUVE, LÆTITIA CASTA A DALŠÍ. JSTE HRDÁ NA TO, ŽE JSTE FRANCOUZSKA?

 

Ale kdeže, vůbec nejsem hrdá. Moje země se stala úzkoprsou, bezradnou, smutnou blechou, zemičkou bez autorit. Chybí tu nadšení, postrádáme hrdost a velikost.

 

MÁM TOMU ROZUMĚT TAK, ŽE POSTRÁDÁTE VELKÉ OSOBNOSTI? KTEŘÍ FRANCOUZI BYLI VE VAŠEM ŽIVOTĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?

 

Bylo jich hodně, ale ti velcí postupně odešli a přenechali místo směšným maňáskům, kteří staví svou slávu na průměrnosti, na šedi a zklamání.

 

VZPOMÍNÁTE OBČAS TŘEBA NA CHARLESE DE GAULLA?

 

De Gaulle je nezapomenutelný, nenahraditelný. Ten zásadně schází dnešní Francii. Jeho následovníci jsou čím dál tím prťavější a ještě menší, ubožejší, žalostnější.

 

V MINULÝCH LETECH JSTE MĚLA MOŽNOST JEDNAT S ŘADOU POLITIKŮ V ZAHRANIČÍ I VE FRANCII, BÝVALA JSTE HOSTEM V ELYSEJSKÉM PALÁCI. KDO VÁM NEBO VAŠÍ NADACI SKUTEČNĚ POMOHL?

 

Až dodnes mi žádný politik nepodal pomocnou ruku. Ano, slibovali, slibovali, ale své sliby nikdy nesplnili.

 

ALE PŘECE, UŽ V ROCE 1983 SE DÍKY VAŠÍ DLOUHOLETÉ KAMPANI PROTI ZABÍJENÍ MLÁĎAT TULEŇŮ PODAŘILO PROSADIT, ŽE EVROPSKÁ UNIE ZAKÁZALA OBCHOD S JEJICH KŮŽÍ. A LOV SE PŘEDEVŠÍM V KANADĚ ZAČAL OMEZOVAT.

 

V roce 1983 zakázali dovoz, to je pravda, ale pouze dovoz z kůží mláďat! Až teprve v roce 2009 Evropská unie vyhlásila totální embargo na všechny produkty, jež přináší lov tuleňů a ostatních ploutvonožců.

 

TAKŽE VÍTĚZSTVÍ!

 

Ano, vítězství. Mohu říci, mé jediné skutečně velké vítězství.

 

A NEJVĚTŠÍ PROHRA?

 

Čekám na to, jak se teď vláda a parlament postaví k mé výzvě. A pak uvidíme, jestli to bude další prohra, anebo skutečně největší vítězství. Když se to nepovede, promarnila jsem život.

 

TO SNAD NE. JISTĚ MÁTE NĚCO V PLÁNU I PRO DALŠÍ ROKY.

 

Až do konce budu usilovat o zlepšení podmínek pro zvířata. To je to zásadní, to hlavní.

 

MÁTE JEŠTĚ NĚJAKÝ SEN?

 

Jistě, je krásné mít sny, ale musíte je umět realizovat. A o to mi teď jde především. Pozdravujte všechny vaše čtenáře. Objímám je.

 

PŘEJI KRÁSNÉ NAROZENINY.

 

 

*

 

 

NADACE BB

 

V roce 1973 se během natáčení zastavila Brigitte Bardot před zrcadlem a pronesla větu, která vešla do dějin kinematografie: „Vypadám tu jako idiot. Tohle je můj poslední film.“ Od té doby se věnuje jedinému cíli – bojuje, seč jí síly i dávná popularita stačí, za práva němých tváří, co se samy nemohou nikterak bránit lidstvu, svým predátorům. V roce 1976 rozpoutala například mezinárodní kampaň proti zabíjení tuleňů, posléze, v roce 1986, založila Nadaci Brigitte Bardot a věnovala jí celý svůj majetek. Nadace dnes sídlí v Paříži kousek za Trocadérem v rue Vineuse, ve Francii vlastní několik rozlehlých pozemků, kde žijí zachráněná zvířata, a operuje po celém světě. Jak se uvádí na jejích webovkách, pomohla bezpočtu ohrožených zvířat, podporuje ji na 70 000 chytřejších sponzorů, 600 spolupracovníků a řada důvtipných světových osobností. Včetně pana Dalajlamy.

 

Daily Lama:

 

 

BB JAKO MARIANNE

 

Krásná ženská tvář rámovaná frygickou čapkou. To je od Velké francouzské revoluce jeden z oficiálních symbolů republiky, ikona demokracie a svobody. Busta Marianne nesmí dodnes chybět ve vestibulu žádné francouzské radnice či státní instituce, její profil se objevuje na oficiálních státních dokumentech, na známkách i mincích. Být autorem Marianne je pro každého sochaře čest. A stát pro ni modelem? Pocta ženskosti, krásy v ženě samotné.

 

Sochy či busty Marianne vznikaly nejprve podle neznámých modelek, které si vybírali sami sochaři, které úředníci vyzvali ke spolupráci. Až v roce 1968 vstoupila do hry Asociace francouzských radnic a rozhodla se hledat Marianne mezi slavnými Francouzkami.

 

Jak jinak – na konci 60. let nebylo ve Francii obdivovanější krásky, a tak Brigitte Bardot už navždy zůstane pro Francouze legendární Marianne. A to bez ohledu na to, zda je či není zrovna na svou zemi hrdá a ať už volí kohokoliv chce. Nic na tom nemůže změnit koneckonců ani půvab Michelle Morganové, Catherine Deneuve, Sophie Marceau a dalších dam, jež ji v téhle čestné roli posléze vystřídaly.

 

 

17 LET bylo Brigitte Bardot, když v roce 1953 poprvé stála naostro před kamerou.

 

30 TISÍC fotografií s její tváří bylo publikováno během prvních čtyř let její filmové kariéry, zářila a dál září jako dítko Štěstěny.

 

21 ROKŮ natáčela filmy, pak náhle, v roce 1973, uťala svou kariéru, jež dnes představuje 48 celovečerních filmů a 80 nahraných songů bez sebemenších projevů protestu.

 

1 MILIÓN dolarů jí nabízel agent Marlona Branda jako honorář, když se vrátí a natočí s americkým miláčkem ještě jeden film. Bylo jí právě 40 let a s díky odmítla.

 

3 MILIÓNY franků utržila při dražbě svých osobních věcí v roce 1987. Všechny peníze věnovala Nadaci Brigitte Bardot, kterou založila, aby mohla bránit práva zvířat.

 

5 KRÁT byla pravomocně odsouzena, v poslední době třeba za podněcování rasové nesnášenlivosti v souvislosti s rituálním zabíjením zvířat, proti němuž vehementně protestuje a prosí o slitování.

 

 

 

 

 

 

 

 

Západočeská galerie v Plzni

Vás srdečně zve na komentované prohlídky výstavy

KARIKATURA A JEJÍ PŘÍBUZNÍ. Kreslíři a společnost v Čechách 19. století

 

V neděli 7. prosince od 16 hodin výstavou provází lektorka Iveta Řežábková. Tento den je vstup do galerie zdarma (první neděle v měsíci).

 

Ve středu 10. prosince od 17 hodin bude výstavou provázet její autor profesor Roman Prahl (Ústav pro dějiny umění FF UK v Praze).

 

Výstava potrvá do 18. ledna 2015.

 

Místo konání: výstavní síň „13“, Pražská 13.

 

Josef Mánes, Cesta Quida Mánesa na zotavenou v deseti obrazech, 1849, Národní galerie v Praze

 

Výstava – první tohoto druhu u nás – seznamuje publikum s bohatstvím tvorby, jež předcházela rozvoji moderní vizuální kultury a moderního umění. Zaměřuje se hlavně na různé podoby vizuálního humoru. Kromě karikatury v užším slova smyslu zahrnuje i kreslenou satiru a zábavní kresbu týkající se různých stránek života našich prapředků. Zveřejňuje pozoruhodné, často dosud nepublikované artefakty z řady předních veřejných i soukromých sbírek a připomíná rovněž mistrovská díla v dobových ilustrovaných časopisech. 

Cvičení v karikatuře jako souhrnné charakteristice lidské tváře a postavy bývalo součástí studia umění. Kromě toho se v tvorbě 19. století promítá i tradice grotesky, fantazií o světě naruby, a podobně. Od dob pozdního osvícenství se šířily letáky názorně komentující dobové události i zábavní grafika v podobě optických hříček. Od doby poloviny století dávaly kreslířským talentům prostor ilustrované humoristické časopisy. Nakonec už kreslený humor a satira sloužily nejenom zábavě středních vrstev, nýbrž veškeré populace.

Tuto tvorbu výstava předvádí v ukázkách od počátku 19. století do začátku 20. století – od let působení prvního ředitele pražské Akademie umění Josefa Berglera, přes tvůrce humorných a satirických letáků doby kolem revoluce roku 1848, Antonína Gareise a Františka Šíra, až po přední specializované kreslíře českých humoristických časopisů druhé poloviny 19. století, Františka Kolára a Karla Krejčíka. Obsahuje mimo jiné vynikající kresby slavných malířů – Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Luďka Marolda i Františka Kupky a řady dalších.

 

Na shledání v galerii se těší

 

Mgr. Eva Reitspiesová

Public Relations

 

Západočeská galerie v Plzni, příspěvková organizace

Pražská 13

301 00 Plzeň

 

Tel.        +420 377 908 514

Mobil    +420 731 474 266

Email     reitspiesova@zpc-galerie.cz

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter